Partnerská láska: Více než jen vášeň

Důvody, které vedly k realizaci tohoto výjimečného bádání, podává jeho hlavní autor Adam Bode, antropolog zaměřený na biologii, velmi přesvědčivě. Zdůrazňuje, že počáteční fáze milostného vztahu představuje pro jedince klíčový aspekt bytí, jeden z nejmocnějších. A co víc, často jí přisuzujeme univerzální platnost, vnímáme ji jako jednotný celek. Jako by byla pro veškeré vztahy identická.

Avšak realitou, jak podtrhuje Bode podle zpráv ze serveru Phys, je fakt, že věda a akademické práce se tématem partnerské lásky příliš nezaobírají. Možná proto, že ji vnímáme jako samozřejmý a snadno pochopitelný fenomén. Bode se rozhodl tuto situaci napravit.

Láska s potenciálem trvání až dva roky

Výzkum, jehož výsledky byly publikovány v prestižním magazínu Personality and Individual Differences, si kladl za cíl precizně prozkoumat podstatu milenecké intimity. S maximální exaktností, a proto se nevyhnul ani její definici, byť by se to mohlo jevit jako příliš chladné vzhledem k citům dvou osob. A jakkoli je obtížné najít přesný český ekvivalent pro termín „romantic love', jímž Bode vymezuje předmět svého zkoumání, v českém jazyce je to přece jen možné.

Přesný překlad jako „romantická láska' by mohl být zavádějící, a to zejména proto, že předmětem zkoumání je láska, jejíž nedílnou součástí je sex, vášeň a intimita. Jedná se o mileneckou partnerskou lásku, která se může postupně transformovat v dlouhodobý závazek. Podle Bodeho představuje její počáteční fázi a obvykle trvá zhruba první dva roky.

Než přistoupíme k představení čtyř kategorií, v nichž se podle studie partnerská láska může projevovat a které zdůrazňují její rozmanitost, uctíme vědeckou preciznost. Co tedy definuje lásku z pohledu vědy? „Motivující stav, který se obvykle pojí s touhou po dlouhodobém svazku s konkrétním jedincem.'

„Tento stav je spojen s charakteristickými kognitivními, emočními, behaviorálními, sociálními, genetickými, nervovými a endokrinními aktivitami, a to u obou pohlaví. Během významné části životního cyklu slouží k výběru partnera, námluvám, sexuálním aktivitám a formování trvalého partnerského soužití,' shrnuje výzkum pečlivě zvolenými výrazy.

Mezi faktory, které ovlivňují specifickou podobu partnerské lásky, se kromě četnosti sexuálních aktů řadí také oddanost, celková intenzita vztahu a míra, do jaké na druhého partnera myslíme. Na základě kombinace těchto prvků zmapoval Bodeho výzkum čtyři odlišné kategorie. Jsou natolik rozdílné, jakoby pocházely z jiných světů.

Nyní si představíme kategorie milenecké lásky, seřazené od té nejméně emotivně nabité po tu, která se pyšní největší intenzitou vášně.

Osobní vazby

Teorie sociální výměny (social exchange theory)

Tato hypotéza (Kelley) předpokládá, že jedinci vstupují do vzájemných vztahů s cílem získat z nich určitý profit (zisk). Zisk je zde definován jako míra uspokojení individuálních potřeb a pozitivního emočního prožívání, která je porovnávána s náklady - úsilím, negativními emocemi, vnitřními konflikty a ztrátami, které jedinec investuje do udržení vztahu. Jinými slovy, vztahy nám přinášejí benefity, ale vyžadují od nás určitou oběť.

Nejedná se však pouze o uspokojování sobeckých potřeb; zahrnuje to i pocit odpovědnosti za naplňování společných cílů a vnímání dlouhodobější perspektivy svazku. Pocit závazku obvykle vede k prosociálnímu chování (poctivost, vstřícnost, altruismus) v některých situacích, a naopak antisociálnímu chování (soutěživost, agresivita, egoismus) v jiných. Tato vztahová odpovědnost představuje relativně stabilní rys osobnosti, který není silně závislý na konkrétním partnerovi či situaci. Každý člověk tedy disponuje jistými predispozicemi k emoční stabilitě nebo nestabilitě ve vztazích, jež souvisejí s jeho tendencí k prosociálnímu či antisociálnímu jednání.

Každý z partnerů může vztah hodnotit odlišně z hlediska celkové spokojenosti i míry závislosti. Úroveň spokojenosti se odvíjí od pozitivního hodnocení vzájemného soužití a víry, že daný vztah uspokojuje naše individuální potřeby. Úroveň závislosti pak vyjadřuje, nakolik je uspokojování potřeb a dosahování pozitivních cílů podmíněno přítomností partnera.

Teorie rovnosti (Walster, Berscheid) vysvětluje, že nejspokojenější jsou zpravidla ty vztahy, v nichž oba partneři „dávají' přibližně stejně. Nerovnocenné vztahy, kde jeden z partnerů investuje více energie a času nebo z nichž získává méně odměn (vztah mu přináší podstatně méně), vedou ke snížení vzájemné atraktivity.

Blízký vztah

Jako blízký vztah (na rozdíl od mnoha jiných osobních vazeb) je definována ta interakce, skrze kterou jedinec ovlivňuje ostatní lidi často, silně, v rozmanitých oblastech činnosti a po relativně dlouhou dobu. Přičemž toto ovlivňování nemusí být nutně jen „idylické'; blízkost nelze chápat jako absenci konfliktů a napětí nebo jako rovnocennost postavení partnerů.

Z výzkumu provedeného mezi 250 vysokoškoláky vyplynulo, že ve 47 % případů označili jako blízký vztah k partnerovi založený na romantické lásce, v 36 % jako blízký označili přátelský vztah, ve 14 % šlo o vztah k rodinnému příslušníkovi a zbylá 3 % se týkala blízkých pracovních či kolegiálních vazeb.

Vztah jako závazek (commitment)

Teorie sociální výměny není schopna adekvátně vysvětlit situace, kdy jedinci setrvávají v konfliktních vztazích po delší dobu, zatímco jiné, harmonické svazky končí poměrně brzy. Z tohoto důvodu vznikla teorie závazku (commitment).

Jde o to, že vztah je subjektivně vnímán jako závazek. Představuje dlouhodobou orientaci, která respektuje zájem partnera a potřebu udržet si k němu pozitivní vztah. Z jakých zdrojů se však tento pocit závazku formuje?

1. Úroveň uspokojení vlastních potřeb (ve srovnání s absencí partnera). Čím více si uvědomujeme rozdíl v naplnění našich potřeb, když jsme s partnerem a když jsme bez něj, tím silnější je náš závazek.

2. Nepřítomnost alternativ (atraktivnějšího partnera) také přispívá k prohloubení závazku. V současné době narůstá rozvodovost díky rovnějšímu postavení mužů a žen. V minulosti, pokud byla žena zcela závislá na svém partnerovi (ekonomicky, bydlením), počet rozvodů byl nižší, protože úroveň závazku tím pádem stoupala. Nicméně ani absence bariér či existence řady atraktivnějších možností nemusí nutně vést k zrušení závazku.

3. Třetím zdrojem závazku je míra investic. Sem patří množství energie, času a emočního vkladu, obětí, které pro vztah přinášíme (např. stěhování, změna pracovního místa). Tyto nahromaděné „investice' prohlubují závazek a tím ukotvují vztah. Patří sem i tzv. kognitivní závislost - propojená paměť, sdílené zážitky a vzpomínky, které se později stávají významnou součástí naší identity. Ztráta těchto prvků znamená ztrátu „části sebe sama'. (Člověk zvažuje potenciální ztrátu.)

4. Udržení vztahu je ovlivněno také působením norem (morálky, svědomí, nepsaných pravidel), které jedinec vnímá a rovněž do vztahu „investuje'.

Johnsonova teorie (1991) uvádí, že motivace k zachování vztahu se skládá ze tří složek:

1) Osobní závazek neboli touha jedince pokračovat v daném vztahu. 2) Morální závazek neboli přesvědčení, že by vztah měl pokračovat. 3) Strukturální závazek neboli přesvědčení, že skutečná alternativa k danému vztahu neexistuje.

Intimita

Intimus je latinský výraz pro „vnitřní, skrytý'. Fenomenologické studie, které byly provedeny tak, že dotazované osoby samy, svým vlastním jazykem popisovaly své zážitky a to, co pro ně intimita znamená, dospěly k závěru, že intimita je převážně spojena s následujícími opakujícími se motivy:

Neverbální komunikace. Intimita překračuje hranice slov a více souvisí s neverbální komunikací, gesty, mimikou a pohyby těla.

Přítomnost. „Cítil jsem její přítomnost ve všem, co jsem dělal, bez ohledu na to, že ve skutečnosti byla vzdálená stovky kilometrů.'

Čas. Intimní zážitky přetrvávají, doznívají po delší dobu.

Hranice. Překračování hranic mezi lidmi ve fyzickém i psychologickém smyslu - otevření se někomu, proniknutí do někoho - ať už jednostranně sdílené, nebo oboustranné.

Tělo. Uvědomění si vlastního těla, doteky.

Osud a překvapení. Pocit předurčenosti probíhajícího děje, přesto zároveň pocit neočekávanosti, což je paradox, který se vymyká logickému chápání. Jakoby intimita byla cosi mezi překvapením a spontánností na jedné straně a osudovostí na straně druhé.

Transformace. Pociťovaná změna sebe sama, obou zúčastněných, změna kvality jejich vzájemného vztahu, jakoby již nevystupovali jako oddělené bytosti. Intimní síla má schopnost transformovat oba partnery.

Afiliace

Afiliace je základní lidská potřeba po kontaktu s ostatními lidmi. Ačkoliv se neustále proměňuje, přetrvává jako touha po navazování těsných a dlouhodobějších vztahů. Od těchto vztahů očekáváme mimo jiné podporu a pomoc, možnost projevit nejniternější pocity, pocit bezpečí a atmosféru pozitivních emocí. Tato potřeba se zvyšuje v situacích nejistoty, obav, strachu a ohrožení.

Vedle toho existuje i potřeba samoty. Jedinec v určitých chvílích potřebuje přemýšlet o životě, vyrovnat se s dosavadními zážitky, hledat řešení složitých životních situací, načerpat novou energii. Samota tak přispívá k psychické vyrovnanosti člověka.

Pokud jedinec utíká ze strachu před sociálním prostředím nebo proto, že se obává ztráty jeho přízně, jedná se o něco jiného, spíše o únik do samoty. Vynucený stav bez přátel a blízkých v novém prostředí se nazývá osamělost neboli sociální izolace. Jako emocionální izolaci označujeme stav, kdy je jedinec sice obklopen ostatními lidmi, ale postrádá těsný, důvěrný vztah, který by mu umožnil intimní komunikaci, spolehnutí se a podporu.

Efekt pouhého vystavení (mere exposure) souvisí s tím, že pokud je nám něco často na očích, získáváme k tomu pozitivnější vztah. (Stačí častější expozice fotografií a po určité době získáváme pocit známosti doprovázený pozitivní emoční reakcí). Pokud je však první reakce negativní (nepříjemná píseň), negativní reakce se také stupňuje (konflikty mezi hádkami neschopnými sousedy). Tento efekt se využívá v reklamních kampaních - stačí být „viděn' a vstoupíme ve známost (nicméně tvář, která je negativně přijímána částí populace - „Paroubek' - může nelibost této skupiny voličů pouze zvyšovat; na tomto fenoménu může být založena antikampaň).

Atraktivita

Fyzická atraktivita souvisí s tělesnými atributy jedince a usnadňuje navazování vztahů, avšak na jejich trvání má větší vliv atraktivita osobní. Ta zahrnuje osobnostní vlastnosti, postoje, názory, přesvědčení, hodnoty, zájmy, potřeby, víru, životní styl i socioekonomický status. Hlubší poznání fyzicky atraktivních jedinců často vede ke zklamání, zatímco u méně atraktivních osobností mohou být po určité době objeveny výjimečné vlastnosti. Podobnost vlastností, zájmů, hodnot atd. tvoří základ společné atraktivity. Lidé, kteří si jsou podobní, si vzájemně potvrzují vlastní já. Rozpory naopak vedou k negativním soudům o druhém člověku a jeho odmítnutí.

V online komunikaci zvyšuje prvotní atraktivitu smysl pro humor, kreativita, inteligence, míra osobního sdílení, avšak v dlouhodobém měřítku jde opět o shodu postojů, hodnot a zájmů. Atraktivitu naopak snižuje nepřiměřený exhibicionismus a projevy agrese.

Ne vždy se přitahují jedinci se stejnými vlastnostmi; naopak. Klohnen a Mendelsohn (1998) nabízejí vysvětlení, že atraktivita se vztahuje jak k aktuálnímu, tak k ideálnímu já. Pokud má jedinec negativní vlastnosti, které jsou v rozporu s jeho ideálním já, bude jej na druhém člověku odrazovat. Naopak jedince, který disponuje vlastnostmi jeho ideálního já (druhý je takový, jakým bych si přál být já sám), budeme vnímat jako atraktivního, přestože může mít protikladné vlastnosti.

Láska

Zamilovanost, neboli počáteční stadium lásky, kdy je prožívána zvlášť intenzivně, je obvykle charakterizována následujícími pocity:

Pocit výjimečného postavení svazku mezi ostatními důvěrnými vztahy. Hluboce prožívaná touha být s milovanou osobou. Pocit neúplnosti (postrádání druhého), když je milující sám. Myšlenky se neustále vracejí k druhé osobě. Odloučení vyvolává pocity zoufalství a mučivé obavy, zda dojde k usmíření a pokračování vztahu; opětovné navázání vztahu vede k pocitům uklidnění a euforie.


Trojúhelníková teorie lásky (Sternberg)

Podle této teorie (která je velmi dobře použitelná v praxi) se láska skládá ze tří složek: Intimity, vášně a závazku/rozhodnutí.

Intimita neboli „hřejivá' složka souvisí s pocitem blízkosti, propojení, porozuměním, ohleduplností, poskytováním podpory a ocenění a intimní komunikací.

Vášeň neboli „horká' složka vyjadřuje vzrušení, intenzitu prožívání, atraktivitu, aktivaci a sexuální touhu.

Rozhodnutí/závazek neboli „chladná' složka má dva aspekty. V první fázi rozhodnutí si oba partneři „potvrdí' (vyjádří), že jedna osoba miluje druhou. V dlouhodobém běhu je pak závazek výrazem rozhodnutí tuto lásku (vztah) zachovat (pěstovat, udržet). Rozhodnutí nemusí vést k závazku, stejně jako závazek nemusí obsahovat rozhodnutí (chtějí uchovat vztah, aniž by potřebovali přiznávat, že milují či jsou milováni).

Tyto tři aspekty lásky se časem dynamicky proměňují, přičemž každý z partnerů je může vnímat v odlišné míře. (Trojúhelníky se mohou, ale nemusí překrývat). Vášeň bývá intenzivní na počátku, ale postupně slábne, intimita obvykle pozvolna narůstá a pak pozvolna opět klesá, kdežto závazek postupně sílí a v úspěšných vztazích se pak drží na vysoké úrovni.

Velikost lásky je vyjádřena obsahem trojúhelníku (pokud obsahuje ve velké míře všechny komponenty). Zešikmené trojúhelníky vyjadřují převahu jednoho prvku na úkor jiných, popřípadě jejich absenci.


Typy lásky (Sternberg)



1. Vztah bez lásky neobsahuje žádnou ze složek lásky (tzv. „non-love'). 2. Mít rád, obsahující pouze úroveň intimity, je typický pro přátelství (blízkost bez vášně či závazku). 3. Bláznivá láska, neboli „láska na první pohled' (často založená na fyzické atraktivitě), je provázena silnou vášní bez intimity či závazku. Může zaniknout stejně rychle jako vzplanula, ale může také přejít do jiné fáze vztahu. 4. Prázdná láska spočívá na pevném závazku a rozhodnutí, bez přítomnosti intimity či vášně, které se mohly časem vytratit. (Vztah tak může „končit', přesto dále pokračovat.) 5. Romantická láska zahrnuje vášeň a intimitu a propojuje v sobě okouzlení krásou partnera se silnými pocity blízkosti a spojení. Tento typ lásky je často zobrazován v umění. 6. Přátelská láska je charakteristická pro dlouhodobý vztah či manželství, z něhož se vytratila složka vášně a zůstal závazek a intimita. 7. Pošetilá láska je typická pro jedince, kteří se nechají strhnout vášní a bez přítomnosti intimity (hlubšího poznání a otevření se) se ukvapeně rozhodnou pro sňatek. Tyto vztahy jsou velmi rizikové, nestabilní a často končí rozchodem. 8. Úplná láska zahrnuje všechny tři složky. O ni se obvykle snažíme jako o ideál v romantických vztazích; nemusí však v tomto složení vydržet věčně.


Typy lásky (J. A. Lee)

Tato typologie vznikla na základě rozboru literárních děl a filozofických spisů.

1. Eros (erotická láska, sexuální touha, hledání ideálu fyzické krásy). 2. Ludus (hravá láska bez závazku a žárlivosti). 3. Storge (kamarádská láska s malým důrazem na vášeň). 4. Pragma (racionální volba partnera z hlediska vzájemného prospěchu). 5. Mania (vysoce vášnivá láska spojená s posedlostí a žárlivostí). 6. Agapé (altruistická, nesobecká láska naplněná starostlivostí a péčí).

Josef Výrost, Ivan Slaměník: Sociální psychologie, Grada Publising, Praha, 2007, 2. vydání. ISBN 978-80-247-1428-8