Inzeráty určené k seznámení se v novinách (tehdejším tisku) se rychle zabydlely (staly se běžnou součástí), nejčastěji hledali muži ve věkovém rozmezí 25 až 35 let a ženy (dámy) ve věku 35 až 45 let, přičemž na jednoho muže (inzerenta) připadalo zhruba 1,67 žen. Muži většinou preferovali dívku skromnou, hodnou, s citem a touhou po rodinném životě (s touhou založit rodinu), ženy zase kladly důraz na charakter, serióznost, zájem o kulturu, cestování, lásku k dětem a pozitivní vztah k rodině.
Ekonomické zázemí (majetkové poměry) hrálo v inzerátech zásadní roli v době průmyslové revoluce, kdy začínající podnikatelé (podnikavci) hledali partnerky, které by mohly investovat finanční prostředky do jejich podnikání (firem). S rozvojem ženské emancipace zase rostl důraz na koníčky a zájmy. Nicméně, seznamování se až do první světové války (do roku 1914) odehrávalo především na základě majetku a osobní preference seznamujících se nehrála prakticky žádnou roli.
Seznamování tehdy zajišťovali dohazovači a dohazovačky, a na tuto tradici následně navázaly seznamovací kanceláře (agentury). Díky rozvoji technologií a digitalizaci databází mohly tyto kanceláře poskytovat svým klientům tipy na potenciální partnery na základě vzájemné shody v požadavcích, které vyhodnocoval počítač.
A poté do tohoto odvětví (segmentu) vstoupil internet. V České republice dnes navštěvuje internetové seznamovací weby zhruba 61 procent mužů a 39 procent žen, přičemž největší zastoupení zde mají uživatelé ve věku 18 až 25 let.
Ve světě virtuální reality (v online prostředí) se lidé nejprve seznamovali prostřednictvím chatů, a brzy poté začaly vznikat internetové seznamovací platformy. Neustále vznikají nové weby (internetové stránky), nové strategie a metody hledání partnera. Samostatnou kapitolu tvoří akce pro nezadané, například dovolené pro singles (pro jednotlivce). Zájemce o seznámení se tak může „reálně' setkat s ostatními hledajícími a spolehnout se na náhodu.
seznamkaČRinternetvýročíhistorie
Inzeráty a služby, které slouží k seznámení, se mohou jevit jako něco nového. Ale když pomineme Adama a Evu, tak už ve Starém zákoně poslal Abraham Eliezera do Mezopotámie, aby našel vhodnou ženu pro Izáka. Od té doby uběhla spousta času.
V létě roku 1920 si zbožná dívka jménem Maria Riegerová náhodně pročítala časopis Altgöttinger Liebfrauenboten. Její pozornost upoutal inzerát, který působil velmi seriózně (solidně): „Úředník středního věku, svobodný a katolického vyznání, 43 let, s bezúhonnou minulostí žijící na venkově, hledá dobrou dívku, katoličku, která dobře vaří, zvládá veškeré domácí práce a vyzná se v šití i v zařizování domácnosti. Poznámka: S cílem brzkého sňatku...'
Na takový inzerát se prostě muselo odpovědět, pokud jste mladá dívka, která hledá manžela. Inzerent - četník Joseph Ratzinger - zareagoval také velmi rychle. Už po třech měsících se zasnoubili a později se jim narodil syn, budoucí papež Benedikt XVI., jako jejich třetí potomek.
V té době už měla inzerce pro seznámení dlouhou historii. První takový inzerát se objevil v Anglii, konkrétně v Houghtonském týdeníku v roce 1695. Text byl velmi přímočarý: „Muž ve věku třiceti let, který disponuje značným majetkem, by se rád oženil s mladou ženou, která má k dispozici kapitál ve výši 3 000 liber a je ochotná uzavřít s ním smlouvu.'
Ženy s inzercí pro seznámení začaly o něco později. První žena, která podala inzerát, se objevila v časopise Observer 22. května 1797. A rozhodně se nebála: „Mladá žena, která se pyšní půvabným zevnějškem, dobrým vychováním a ušlechtilostí, je nucena touto neobvyklou, ale slibnou cestou hledat přítele. Pokud by některý muž, který je vzhledný, slušně vychovaný a pochází z dobré rodiny, chtěl o pisatelce vědět více, nechť napíše do těchto novin na značku Elsa.'
Tento inzerát vzbudil velkou pozornost. Dodnes se spekuluje, kdo vlastně byla ona tajemná Elsa (a zda se skutečně jednalo o ženu). Faktem je, že do konce 19. století bylo vnímáno podání inzerátu ženou jako něco ponižujícího.
Velký rozmach zaznamenala inzerce pro seznámení hned po vzniku první republiky. Už na konci roku 1918 začal vycházet speciální časopis pro seznámení s názvem Štěstěna. Tento časopis se definoval jako „služebník zájmů československé inteligence'. Kromě inzerátů pro seznámení obsahoval také velké množství reklam.
Inzeráty pro seznámení byly publikovány jak v běžném, tak i v bulvárním tisku. Většinou uváděly přesnou představu o věnu dívky a naopak o majetkových poměrech muže. Mnozí čtenáři už tehdy kritizovali toto „obchodování s láskou'.
Ostrá kritika v tomto ohledu, společně s obsahovou analýzou inzerátů, byla publikována ve třicátých letech 20. století v brněnské Sociologické revui. Autor textu, M. Hladík, zjistil, že v letech 1933 a 1934 podávali takové inzeráty z 53 % muži a u 9 % inzerátů nebylo možné určit pohlaví. Nejčastěji inzerovali muži ve věku od 23 do 40 let. U žen se jednalo o věkovou kategorii mezi 20 a 26 lety. Nejvíce se požadovala fyzická krása a peníze. Mezi námi, nic nového pod sluncem. Inzeráty pro seznámení v omezené míře přečkaly i období protektorátu Čechy a Morava.
Únor 1948 všechno změnil. Už v tomto roce bylo publikování inzerátů pro seznámení zakázáno. Amor sice čekal, ale nevzdával se. V roce 1963 časopis Vlasta zveřejnil dopis osamělého lesníka, který toužil po seznámení s cílem založit rodinu. Následně si mohl vybírat, protože obdržel více než 200 nabídek.
Necelý rok poté vyhlásila redakce časopisu Obrana lidu akci s názvem „internát-armáda'. Cílem bylo zprostředkovat dopisování (korespondenci) „za účelem seznámení' mezi dívkami, které pracovaly převážně v textilních a obuvnických továrnách a bydlely na internátech, a vojáky základní služby.
Jedna z redaktorek, která se na této akci podílela, po letech vzpomínala, jak ji nejprve jeden lampasák z hlavní politické správy československé lidové armády vyhodil. Prý křičel něco ve smyslu: „To by se imperialistům líbilo, kdybychom z kasáren udělali nevěstinec'. Nicméně, osvícenější soudruzi začali na velení argumentovat s přísně tajnými čísly o mimořádných událostech (včetně zdravotních) u vojáků základní služby. Nakonec, téměř jako v seriálech Jaroslava Dietla, vše správně rozhodl stranický výbor. Seznamování přestalo být považováno za buržoazní přežitek, který by jen odváděl vojáky od služby lidu.
Seznamovací inzeráty se brzy poté objevily v mnoha periodikách. Ani ty se nevyhnuly zásahům cenzury. Inzeráty pro seznámení byly před publikováním kontrolovány. Cenzoři například zakázali text se značkou „Není kouře bez ohně', protože vyvolával asociaci s názvem francouzského filmu, kde se na kriminální zápletce podílela výměna partnerů!
A něco z praxe. Před lety se v seriózních novinách objevil tento inzerát: „Najdeme tě, maminko? Syn 11/150, dcera 9/140 a otec 45/182 hledají príma mámu. Věk 30 až 38, štíhlou, veselou, ovládající domácí práce, milující přírodu, rodinu, divadlo, takovou, která se nebojí trampot spojených s rodinným životem. Bezdětné mají přednost, jedno dítě do 6 let nevadí. Byt 3+1 máme. Chybíš nám do úplné rodiny. Za trochu lásky bychom šli na kraj světa. Nenapravitelní Zn.: Optimisté'
Ale proč si to nepojistit? Do jiného periodika zadal stejný muž inzerát téměř totožný, jen ona „hodná máma' už byla „toužebně hledaný drahokam mezi kamením.' Zmizel také požadavek na bezdětnou, mluví se už jen o jednom dítěti do šesti let. V jiných novinách a ve třetím inzerátu inzerent poodkryl něco ze své minulosti, když uvedl, že „naše máma si našla jinou cestu' a vše doplnil stýskáním: „Je nám těžko, přistěhování nutné. Existuje ještě drahokam mezi kamením?'
Jak to ale doopravdy bylo s tímto pánem a mámou, která si našla jinou cestu? Po vážném konfliktu vzala matka děti a několik kusů oblečení a odešla kamsi do severních Čech, kde jí byl přidělen byt. Neměla žádné peníze, protože jí manžel všechno zabavil. Se svou zoufalou situací se obrátila na tehdejší vedoucí manželské poradny, která se jí zželela a půjčila jí peníze na cestu a na začátek, takříkajíc ze svého. Dlužnice jí posléze vrátila vše do koruny přesně. Jak je možné, že „Optimista' uvádí v inzerátu dvě děti? Už předtím byly sice svěřeny do péče matky, ale on se odvolal a byl přesvědčen, že odvolací soud mu děti vrátí. Nestalo se tak, naštěstí. Nicméně, inzerát měl úspěch a jednu „toužebně očekávanou' bezdětnou dámu nakonec přilákal. Bohužel.
Tento příběh má totiž ještě dohru, kterou asi nejlépe přiblíží zpráva ze stejných novin, kde byl jeden z inzerátů publikován: „Trest odnětí svobody na 12 let v druhé nápravně výchovné skupině uložil včera Krajský soud 46letému XY. Uznal ho vinným z trestného činu vraždy. Loni, po předchozí hádce ve svém bytě, opakovaně napadal svoji sedmatřicetiletou družku. Způsobil jí mnoho krevních podlitin a s vražedným úmyslem ji škrtil. Když spadla v koupelně v důsledku jeho jednání do vany naplněné vodou, držel jí hlavu pod hladinou tak dlouho, až žena na místě zemřela.'
Potkal jsem ji náhodou, v deštivém odpoledni v malé kavárně na Starém Městě. Schovával jsem se před lijákem, a ona seděla u okna, ponořená do knihy. Její vlasy měly barvu podzimního listí a oči zářily jako hvězdy.
Oslovil jsem ji s lehkou nervozitou, zeptal se, jestli je to místo volné. Usmála se a přikývla. Začali jsme se bavit o knize, o počasí, o všem a o ničem. Zjistil jsem, že se jmenuje Tereza a že je studentka umění. Já jsem Petr, pracuji jako programátor.
Naše setkání se stávala častějšími, kavárna se stala naším místem. Procházky po Karlově mostě, večery v divadle, objevování nových restaurací. Zamiloval jsem se do jejího smíchu, do jejího pohledu na svět, do její bezprostřednosti. Jednoho dne jsem se jí zeptal, jestli by nechtěla být mou přítelkyní.
Tereza se mi podívala do očí a řekla: "Petře, už dávno jsem se zamilovala i já." Od té doby jsme nerozluční. Plánujeme společný život, cestování, rodinu. Vím, že s Terezou jsem našel svou spřízněnou duši, tu pravou lásku, o které jsem vždy snil. A všechno to začalo v jedné malé kavárně v deštivém odpoledni.