Pokud vaše odpověď zní „Ano, proč by nemohli', pak je vaše intuice správná. S blížícím se svátkem sv. Valentýna, oslavujícím všechny zamilované, je příležitost připomenout, že stále musíme aktivně bourat stereotypy týkající se života dospělých osob s mentálním znevýhodněním. Jedním z takových přetrvávajících mýtů je ten, že láska je pro ně nedostupná.
Často se setkáváme s názorem, že lidé s mentálním postižením nemohou uzavírat manželství, prožívat hluboké citové vazby a budovat naplňující vztahy. My však s takovýmto tvrzením důrazně nesouhlasíme. Osobám s mentálním znevýhodněním jsou intimní city a partnerské vazby stejně přirozené jako všem ostatním lidem, pouze v některých situacích mohou potřebovat dodatečnou asistenci.
Naše dlouholetá praxe nám to potvrzuje. Výjimečným příkladem oddaného a láskyplného svazku je příběh manželů Vejdovských, kteří v létě roku 2023 slavnostně obnovili své manželské sliby. Organizace DUHA jim byla s realizací tohoto krásného snu významně nápomocná. Oba manželé jsou již dlouhá léta klienty Společnosti DUHA, a v tomto dojemném příběhu jim byla klíčovou oporou služba Podpora samostatného bydlení. Jejich celou dojemnou cestu si můžete připomenout zde. Tento příběh je živoucím důkazem, že s odhodláním a podporou je možné dosáhnout všeho. Tento partnerský pár nalezl v rámci Společnosti DUHA porozumění, podporu a především lidi, kteří jejich vztahu fandili a věřili v jejich sílu.
Vedoucí pracovnice služeb Chráněné bydlení a Podpory samostatného bydlení se shodují, že partnerské vztahy a projevy lásky jsou přirozenou součástí všech poskytovaných služeb.
Markéta Pelzová, vedoucí oddělení Podpory samostatného bydlení, doplňuje: „U nás je pár, který se zná již mnoho let. Jejich vzájemná náklonnost se však naplno projevila před rokem, během oslav 30. výročí založení Společnosti DUHA. Zajímavostí je, že každý z nich využívá jinou formu naší podpory.'
Kateřina Rozkopalová, která vede oddělení Chráněného bydlení, zase s dojetím vzpomíná na pár, který se sblížil v Centru denních služeb, kde působila jako vedoucí.„Jejich společným snem bylo vybudovat si společné bydlení. Byli si navzájem velkou oporou a projevovali si hlubokou náklonnost,' dodává Katka s úsměvem.
Dotaz na zamilované páry a případné nepochopení ze strany veřejnosti jsem položila také ředitelce Michaele Chromé, jak se za svou dosavadní kariéru ve Společnosti DUHA s takovými situacemi setkala.
„O lásce bychom mohli citovat donekonečna; mnohé výroky se více či méně blíží pravdě, protože láska sama o sobě má nespočet podob. Naši klienti prožívají lásku s veškerou její krásou - zamilovanost, něžnosti, intimitu, doteky i sexuální stránku, ale stejně tak se potýkají s jejími nástrahami, starostmi, obavami či odmítnutím ze strany okolí. To je v podstatě univerzální lidská zkušenost. Někteří naši klienti našli svého životního partnera přímo v naší organizaci DUHA, zatímco jiní si své polovičky našli mimo ni. Během své pracovní dráhy v DUZE jsem se setkala s několika partnerskými dvojicemi. Některé páry jsou spolu dodnes, u jiných se však vztah rozpadl. Z pohledu pracovníka je klíčové najít tu správnou hranici, kdy zasáhnout a kdy nechat klienta jednat samostatně, jak mu efektivně pomoci a jaký postoj k partnerům zaujmout. Je to pro nás neustálá reflexe naší práce, otvírající nové perspektivy a podněcující diskuse nad profesními dilematy. Pracovník musí být opatrný, aby se nestal prostředníkem ve vztahu, aby si udržoval neutrální postoj a nepreferoval jednoho z partnerů, ale zároveň aby byl pro klienta důvěryhodnou osobou, která ho vyslechne. To může být nesmírně obtížné, jelikož každý z nás máme své vlastní zkušenosti a postoje k partnerskému soužití. Ale právě v tom spočívá naše profesionální výzva,' uzavírá své zamyšlení Michaela Chromá.
Přejeme tedy všem zamilovaným nejen dnes, 14. února, ale i po celý rok, mnoho štěstí v jejich společném životě. A pokud na cestě k vysněnému vztahu narazíte na překážky, doufáme, že vždy naleznete potřebnou podporu!
Zajímá vás, s jakými dalšími stereotypy se v naší praxi setkáváme? Pak se podívejte na odkaz BOŘÍME MÝTY.
Mgr. Margita Losová
manažerka pro rozvoj organizace a PR, péče o dárce
Kdybyste se zeptali jakéhokoliv školáka, zda jeho třída během uplynulého týdne připravovala pro tatínky básničku či obrázek, pravděpodobně byste narazili na zmatení. Ani naše e-mailové schránky, na rozdíl od druhého květnového týdne, nejsou zaplaveny „zaručeně nejlepšími' tipy na dárky. Den otců je u nás vnímán převážně jako obyčejná neděle.
Samozřejmě, pro vyjádření lásky vašemu otci není nutné utrácet horentní sumy za drahé dary. Mnohem cennější je společně strávený čas, nebo naopak klid a prostor pro jeho zájmy, v závislosti na jeho preferencích. Když se jeden uživatel na diskusním fóru Reddit dotazoval, co by si otcové skutečně přáli, většina odpovědí směřovala k prosté touze po relaxaci s dětmi, času na své koníčky nebo k požitku z dobrého rodinného jídla.
Přesto je značná škoda, že oslava Dne otců není tak oblíbenou příležitostí ani pro marketingové specialisty, kteří běžně využívají jakoukoliv záminku k podpoře prodeje. Je pravda, že ne každý otec si zaslouží nekritickou chválu; každý z nás si jistě vybaví nějakého tatínka ze svého okolí, který nesplnil očekávání. Nicméně, klíčová role, kterou otcové plní, je nesmírně náročná a není pro každého - být vzorem muže, kterého si jeho rodina může vážit.
Když se to otcům daří, hrají nezastupitelnou pozitivní roli ve zdravém vývoji svých potomků, bez ohledu na jejich pohlaví. Tatínci, kteří se aktivně angažují v životě svých dětí, jim pomáhají budovat pevné emocionální vazby, posilují jejich pocity bezpečí a důvěry. Během hry navíc rozvíjejí jejich sociální dovednosti, jako je například efektivní řešení konfliktů.
Výzkumy konzistentně ukazují, že otcové, kteří se zapojují do vzdělávání svých dětí, přispívají ke snížení pravděpodobnosti problémového chování u potomků. Děti s angažovanými otci obvykle vykazují lepší sociální kompetence, nižší míru agresivity a dosahují lepších akademických výsledků.
Otcové slouží rovněž jako morální kompas a vzor chování. Pokud o sebe dbají jak fyzicky, tak psychicky, a tyto hodnoty sdílejí se svými dětmi, podporují u nich formování zdravých životních návyků. Děti, které mají pozitivní vztah se svými otci, se často pyšní vyšším sebevědomím a budují zdravější mezilidské vztahy.
A tento pozitivní dopad není jednosměrný - synové a dcery dokážou svým otcům laskavosti bohatě oplatit. Tatínci, kteří se aktivně starají o své potomky, popisují silnější pocity emočního naplnění a celkové životní spokojenosti, a těší se lepšímu duševnímu i fyzickému zdraví. Mít přítomného a zapojeného otce je zkrátka obrovským přínosem pro celou rodinu, a potažmo pro celou společnost. Bohužel, systém v České republice této roli často nepřeje.
V českých rodinách je na rodičovskou „dovolenou' obvykle posílán ten z rodičů, který má nižší příjem. Rozdíl mezi průměrným výdělkem mužů a žen v ČR se pohybuje kolem 18 % meziročně, což vysvětluje, proč na rodičovský příspěvek v drtivé většině, konkrétně v 98 % případů, nastupují ženy. Finanční podpora v mateřství činí pro matky 28 týdnů a pro otce pouhých 22 týdnů (s odečtením prvních šesti týdnů po porodu). Rodiče si však musí vybrat, kdo z nich zůstane doma s dítětem, a nemohou si tuto péči rozdělit tak flexibilně, jak je tomu například ve Španělsku. Tam je podpora péče o dítě rovnoměrně rozdělena: oba rodiče mají nárok na šestnáct týdnů péče o novorozence, během nichž pobírají plnou mzdu.
Podle průzkumu společnosti IPSOS a projektu „Česko v datech' z roku 2021 si přitom více než 80 % českých mužů myslí, že by otcové měli strávit alespoň část rodičovské dovolené se svými dětmi. Nicméně, pokud o novorozence po zbytek „rodičáku' pečuje jejich žena, mají nárok pouze na 14 dní otcovské dovolené. Paradoxně, otcové, kteří se o své děti starají doma i v raném věku, bývají následně mnohem více zapojeni do jejich života a navazují s potomky silnější emocionální pouto.
Výzkumy doktora Pruetta z Yaleovy univerzity z 90. let již tehdy zkoumaly otce a jejich zapojení do péče o děti v domácnosti. Otcové na „mateřské' se zpočátku obávali nudy, přibírání na váze, ztráty kondice a sociální izolace. Pláč dětí zpočátku řešili dotazováním se svých manželek, jak postupovat, ale během prvních deseti dnů až několika měsíců si vyvinuli vlastní, efektivní styl péče. Podle doktora Pruetta děti v těchto rodinách prosperovaly a v průměru překračovaly normy ve standardních vývojových testech, zejména v oblasti řešení problémů.
Naši tátové nejsou žádní neschopní „dacani', ale rozhodně potřebují vstřícnější podporu ze strany státu, například formou sdílení týdnů mateřské dovolené s jejich partnerkami. To by jim umožnilo rozvíjet své pečovatelské schopnosti a aktivně se angažovat v životě svých rodin. Péčí o své potomky se mohou stát nejen zdravějšími a prožít plnější život, ale především vytvářet láskyplné prostředí, kam se budou jejich děti s radostí vracet i po letech. Kupříkladu právě na oslavu Dne otců.
Když se Petr poprvé podíval na Janu, věděl, že tohle je něco výjimečného. Potkali se na koncertě v pražském klubu, kde oba sdíleli vášeň pro nezávislou hudbu. Její úsměv ho okamžitě okouzlil a po zbytek večera spolu nemluvili o ničem jiném než o oblíbených kapelách a snu o společné budoucnosti.
První rande proběhlo v malé kavárně na Kampě, kde si vyměňovali příběhy o svých životech. Petr, který pracoval jako softwarový inženýr, byl uchvácen Janinou empatií a jejím zájmem o umění, kterému se věnovala jako galeristka. Postupně zjišťovali, jak mnoho mají společného, nejen ve vkusu, ale i v životních hodnotách a pohledu na svět.
Jednoho slunečného odpoledne, během procházky podél Vltavy, Petr Janě při západu slunce vyznat své city. Když řekla „ano', oba věděli, že jejich společná cesta právě začíná. Dnes, po pěti letech, si užívají klidného rodinného života v malém domku kousek za Prahou a jejich láska kvete stejně silně jako v den, kdy se poprvé setkali.