Pokud toto dílo slouží jako zrcadlo tehdejšího (převážně devadesátkového) sexuálního chování a milostných peripetií Čechů, pak je to, jak se říká, velká bída :-) ... V celé stovce miniatur se nám rozprostře ponurý obraz pozdního socialismu (s jeho neudržovanými hotelovými okny, fádními závěsy, znuděným personálem a párečky s hořčicí na konferencích :-)) spolu s nevýraznými existencemi jeho obyvatel ... Rutinní stereotyp, jednotvárnost, každodenní koloběh - a z něj občas vykoukne snaha některých protagonistů vymanit se z této vysilující monotónnosti. Zaznamenáte milenecké dvojice, jež vedou marný boj o únik z prostudovaných pravidel a plíživě se vkrádající nudu, která udolá každý další pokus o změnu :-) ... A jaké je to hlavní pojítko těchto vyprávění? ... Lidská jedinečnost versus životní stereotyp. Bylo to rozhodně zajímavé čtení, to musím uznat. Autorův styl mi vyhovuje, není mi nepříjemný, ba naopak. Nicméně v případě této konkrétní knihy jsme se zřejmě minuli v očekáváních. Já, jakožto bytostný optimista a poněkud energický jedinec, obvykle v dobré náladě, jsem se s tím zcela neztotožnil. V podání se mi jevila jistá neotesanost, která mi sice skvěle seděla a vyhovovala například v sci-fi „Země žen', ale u této publikace to prostě nebylo ono. Když se v názvu objeví slovo „Dekameron', mnohý čtenář (včetně mě) by možná očekával o něco emocionálnější a živější příběhy. Během četby těchto povídek jsem se sice pobavil a občas se i pousmál, ale byl to spíše úsměv typu „Je tohle vůbec možné?', „To snad nemyslí vážně?' nebo „Asi to tak opravdu bylo' a rovněž „Ano, přesně to vystihl'. Tyto historky skutečně pobaví, neboť, stejně jako původní Dekameron, bez okolků ukazují, jaký život doopravdy je, a nemoralizují. V tomto ohledu si jsou velmi podobné, což se mi líbilo. Jenomže u mě samotné vzbuzuje Dekameron o něco silnější odezvu emocí :-) .
Už přečteno
Objevili jste nepřesnosti? Prosím, informujte nás!
Máte k této knize více informací, než je zde uvedeno, nebo jste zjistili chybu? Velmi oceníme, pokud nám pomůžete doplnit chybějící údaje na našem webu.
Vladimír Páral (narozen 1932) je považován za jednoho z nejvýznamnějších současných českých literátů. Narodil se 10. srpna 1932 v české metropoli. Své dětství strávil v Brně, kde úspěšně absolvoval tamní reálné gymnázium. Později studoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích a v roce 1954 získal titul chemického inženýra. Až do roku 1967 působil v různých chemických závodech, zejména v tehdejším Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem. Po mimořádném čtenářském úspěchu svých prvních děl se začal věnovat výhradně psaní. Vladimír Páral je nepochybně jedním z předních moderních českých autorů, především díky svým kultovním románům jako Trh splněných přání (1964), Soukromá vichřice (1966), Katapult (1967), Milenci a vrazi (1969), Profesionální žena (1971), Mladý muž a bílá velryba (1973), Generální zázrak (1978), Muka obraznosti (1980), Pokušení A - ZZ (1982), Válka s mnohozvířetem (1983), Země žen (1987), Dekameron 2000 aneb Láska v Praze (1990), Kniha rozkoší, smíchu a radosti (1993), Playgirls 1 (1994), Playgirls 2 (1994) a Tam za vodou (1995). Všechna tato literární díla se dočkala mnoha vydání v češtině i v zahraničí, byla adaptována pro divadelní scény a také zfilmována.
Klára a Tomáš se poprvé setkali na festivalu v Olomouci. Mezi stánky s řemeslnými výrobky a vůní langošů se jejich pohledy na chvíli střetly a něco se v nich pohnulo. Tomáš, nadšený fotograf, ji oslovil s prosbou o svolení k pořízení jejího portrétu s historickým fotiakem. Klára, tehdy studentka umění, souhlasila s jemným úsměvem, který Tomáše zcela okouzlil. Jejich první "rande" bylo spontánní - procházka po zasněžených uličkách staré Prahy, kde si vyměňovali příběhy a sny.
Další setkání následovala s lehkostí a přirozeností. Objevovali společně skryté pražské kavárny, navštěvovali galerie a dlouhé hodiny si povídali o všem možném i nemožném. Tomáš byl fascinován Klářiným pohledem na svět, její kreativitou a jemnou empatií. Klára zase obdivovala Tomášovu trpělivost, jeho vášnivý zápal pro umění a to, jakým způsobem dokázal zachytit krásu v obyčejných momentech. Jejich vztah se vyvíjel pozvolna, ale o to pevněji. Každý společně strávený okamžik je sbližoval.
Jednoho večera, při sledování západu slunce nad Vltavou z Petřína, Tomáš Kláru požádal o ruku. V tu chvíli si oba uvědomili, že jejich náhodné setkání na festivalu před několika měsíci bylo osudové. Láska, která mezi nimi vzklíčila, byla plná vzájemného respektu, porozumění a hluboké náklonnosti. Svou svatbu naplánovali na jaro, v malém kostelíku na Kampě, obklopeni těmi nejbližšími. Jejich příběh byl důkazem, že láska může skutečně kvést i v těch nejméně očekávaných situacích, a že Praha, město stovek milostných příběhů, jim dala ten jejich nejkrásnější.